Portrét

vedoucí azylového zařízení

Tomáš Jirout a Lukáš Král

Nečekejte na vděčnost, říká o své práci vedoucí azylového zařízení v Červeném Újezdě

František Švíbek si své zaměstnání nevybral, ale jak sám říká:

„Ono si vybralo mě.“ Není tudíž žádným monarchou, ale vedoucím, který zastává svou roli.

Morče nebo uprchlík?

Pan Švíbek není člověkem, který má zvýšenou dávku empatie. Za ta léta totiž zjistil, že je to spíše na škodu, než-li ku prospěchu věci. „Tu empatii nejčastěji sleduji u lidí z nevládních organizací. Připadá mi, že když to děvče bylo malé, mělo morče nebo křečka, a protože je teď holce pětadvacet, stará se o uprchlíky.“ O svém zaměstnání dále říká:„Jsem tu docela rád a rád to dělám, ale nebyla to žádná programová záležitost, že jako malý kluk jsem chtěl být kosmonautem.“

Co potěší

Pan Švíbek je jako vedoucí zařízení nejspokojenější tehdy, když věci fungují tak jak mají a pracovníci s klienty tábora spolu dobře komunikují. Práce s uprchlíky je totiž psychicky náročná a lidé, kteří se jí věnují, musí počítat s tím, že jim nikdo nebude kynout na vděčnost. „Že by nám někdo děkoval za to, že uprchlíkům pomáháme, to se stává opravdu jen zřídka. Já to od nich ani nevyžaduji a ke svým lidem to deklaruji zcela jasně. Nejspíš i proto mě potěší, když někdo z tábora odchází, dostává azyl či se vrací do své domoviny a poděkuje za to, co jsme pro něj udělali. Mám v ten okamžik radost a uvědomím si, že to co dělám, má smysl. Po půl roce v táboře jsou už lidé otupení nicneděláním a je těžké je přinutit k nějaké činnosti. Proto pana Švíbeka potěší i to, když někdo projeví snahu si zdejší pobyt jakoukoli činností zpříjemnit.

Pokud ustoupíme, jsme namydlený

Jak by pan Švíbek jednal, kdyby nastala situace podobná té z přijímacího střediska ve Vyšních Lhotách, ale i z polské strany, kde se utečenci bouřili proti zdlouhavé přijímací proceduře? „Nejsem sám, kdo je přesvědčen o tom, že legislativní proces je zdlouhavý a ne vždy odpovídají původní návrhy výsledným právním normám.“ Toto potvrzuje i starosta nejbližšího města Bíliny, Josef Horáček, který se s vedoucím azylového zařízení pravidelně setkává a hovoří spolu o problémech týkajících se přílivů uprchlíků i jejich působení v kraji. Oba se shodují na tom, že ustupovat nátlakovému jednání utečenců je nepřípustné. „Řeknu vám to asi takhle, pokud ustoupíme, jsme namydlený. Zkušenosti z polské strany jsou takové, že si tam uprchlíci vyřvali zdravotní prohlídku během čtyř dnů. Já nemám za tu dobu ani výsledky z laboratoře a chci garantovat, že náš tábor do společnosti nepřivleče žádné nemoci.“ Koncem roku 2003 přišli do azylového zařízení Červený Újezd Čečenci z Polska a místní hygienici u nich zjistili výskyt spalniček, který u nás v republice neměl za posledních dvacet let obdoby. Uprchlíkům se pochopitelně nelíbí, když musí na všechno dlouho čekat, mají totiž domluvené přechody dál. „Já se jim vlastně nedivím, my je obtěžujeme. My jim nepomáháme, i když si to myslíme. My je někam zavřeme a zdržujeme je“, konstatuje pan Švíbek.

Není to práce o ideálech

„Já rozhodně nezpochybňuji právo utečenců požádat o azyl. Myslím si, že by ho i měli dostat. Skutečná situace například v Čečensku je taková, jaká je, žádný soudný člověk by tam nežil. Ale pokud by těm lidem šlo jen o bezpečí, tak zůstanou v Polsku nebo u nás. A budou rádi, že jsou rádi. Jenže oni řeší další otázky – kde je to lepší, kde dávají víc, kde mám rodinu a kamarády,“ staví se k otázce udělování azylů pan Švíbek, který zastává věcnou faktickou argumentaci a pohled střízlivého realisty. „Není to práce o ideálech a svým způsobem poznamená každého, kdo se jí delší dobu věnuje. Člověk si pak dokáže uspořádat hodnotový žebříček, je to dobrá zkušenost.“

František Švíbek

Počátkem devadesátých let se věnoval soukromému podnikání.

Roku 1994 podnikání zanechal a konkurzem byl vybrán na místo vedoucího humanitárního střediska, kam přicházeli lidé poznamenaní válkou na Balkáně. Roli vedoucího vykonával jeden rok a poté nastoupil do oddělení ekonomiky a správy azylového zařízení Červený Újezd.

Od roku 2001 tu působí jako vedoucí.

Svého soukromí si cení natolik, že se k této věci nehodlá vyjadřovat.

Nemá v úmyslu stát se mediální hvězdou, svých „pět minut slávy“ si prý již odbyl.

Použité zdroje:

František Švíbek – vedoucí azylového zařízení Červený Újezd

Josef Horáček – starosta města Bíliny

Tomáš Jirout, Lukáš Král – osobní kontakt s panem Švíbekem