Závěrečná studie

Tomáš Jirout , Lukáš Král

Vlny uprchlíků míří i z hor

 

Čečenský konflikt, ve kterém spolu na dálku svádějí boj ruský Kreml a čečenští povstalci, trvá již stovky let. V Rusku už sice nevládne car, vojáky na koních vystřídala těžká technika, ale lidé se nezměnili. Stále tíhnou k zemi, se kterou byli odjakživa pevně spjati. Myslí na ni i v utečeneckých táborech po celém světě, kam je válečné události přinutily odejít.

 

Zákony mraveniště

 

Čečenští uprchlíci nejsou co do počtu v první desítce „nejsilnějších“ skupin válečných migrantů. Stejně jako ostatní se ale i oni musí rozhodnout, kde se pokusí získat prozatímní domov, místo ke klidnějšímu a spokojenějšímu žití. Jedna z možných cest vede přes sousední Ingušsko dále do Ruska, přes Bělorusko a Ukrajinu až do Polska, kde se povětšinou rozhodují, jak a kudy dál. Mnozí z nich se nespokojí s tím, co jim daná země nabízí a tak zkoušejí své štěstí jinde. Řada z nich míří do České republiky, kde v současnosti pobývá 2400 žadatelů o azyl. Ve většině případů jde o uprchlíky právě z Čečenska. V azylovém zařízení Červený Újezd je doslova na denním pořádku, že dochází k neustálým přesunům „čekatelů“ odněkud někam. Vše souvisí s legislativními normami jednotlivých států. K tomu vedoucí Červeného Újezdu, František Švíbek dodává: „V roce 2003 v Rakousku tábory brali doslova všechny uprchlíky, kteří od nás přišli. Prý to pro ně u nás nebylo bezpečné. Jenže v září téhož roku přijímat přestali, dokonce nám je začali vracet. Do toho všeho došlo k přílivu lidí z polských táborů a my v ČR byli doslova nafouknutý.“ Utečenci reagují na sebemenší změny ve stanoviscích jednotlivých zemí. V lednu 2004 byla v Rakousku situace taková, že přestali žadatele vracet a to byl impuls k tomu, aby se ti, co jsou v Polsku a ČR dali opět do pohybu.

 

 

Nekonvenční konvence

 

Od roku 1951 není podle Ženevských konvencí důvodem k udělení politického azylu válečný konflikt, před kterým už dlouhá léta utíkají například Čečenci. Důvodem je pouze politické, náboženské či národnostní pronásledování. V případě režimů bývalého iráckého diktátora Husajna, kubánského Castra či běloruského Lukašenka by pak země, které jsou v Ženevských konvencích sloučeny, museli přijímat velké množství příchozích právě z těchto oblastí. Například v Iráku se ale běženci dali do masového pohybu až po svržení Husajna. Dle statistik Ministerstva vnitra ČR u nás od roku 1990 požádalo o azyl 71 767 osob, pozitivní stanovisko obdrželi 2 404 z nich. Dělat ale z těchto čísel tzv. „vše říkající“ statistiky také nelze. V roce 2003 totiž od nás odešla před dlouze se vlekoucím vyřízením legislativního procesu ve věci udělení azylu celá polovina z dvanácti tisíc žadatelů jinam. A ona polovina se do statistik započítává. Pro srovnání, v Belgii jsou ve věci udělování azylů nejbenevolentnější z celé Evropy. Započítávají však do tohoto procesu i lidi, kteří ho získají i díky svazku, který uzavřou s někým z místních obyvatel.

 

Tady a teď

 

Vedoucí Červeného Újezdu, František Švíbek pokládá jako jedno z možných řešení přímou finanční a humanitární pomoc v postižených zemích. Takzvaná pomoc „na dálku“ se totiž míjí účinkem v případě zkorumpovaného prostředí, ať už v Africe či třeba v Čečně. Švíbek ale dodává, že neústupní radikálové jsou i mezi utečenci, kteří budou neustále prosazovat svou, aniž by se ohlíželi na okolnosti a pokusili se najít společnou řeč. To souvisí s rozdíly, které jsou způsobeny místy, odkud běženci pocházejí – jestli jsou z relativně bohatých a civilizovaných měst, nebo chudých a nehostinných dědin či hor. Šimon Pánek, zakladatel humanitární organizace Člověk v tísni, se k problému, jak by se měla k uprchlíkům stavět česká vláda vyjadřuje takto: „Naše země vstoupila do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a směřuje do Evropské unie. Takže se nemůžeme vyhnout nepsaným pravidlům, podle nichž se i slabší státy angažují v pomoci postiženým. Pochopitelně mnohem menšími částkami než například Německo.“ Je jasné, že stát a neziskové humanitární organizace spolu musí spolupracovat a ne se navzájem obviňovat z protichůdných záměrů a jednání. „Je dobré komunikovat se státem, ne ho jen osočovat, jak to dělá řada neziskových organizací, které obecně nadávají na politiku jako takovou,“ dodává David Bartoň, bývalý ředitel české pobočky Amnesty international, organizace zabývající se ekologií a lidskými i zvířecími právy.

 

Co jsi zač?

 

Z průzkumu veřejného mínění CVVM z roku 2003 vyplynulo, že tři čtvrtiny dotazovaných Čechů považují cizince za problém. Sedmnáct procent z tisíce zpovídaných uvedlo, že by zde dlouhodobě žít neměli. Česká společnost, kvůli komunistickému režimu po dlouhá desetiletí uzavřená, se zatím cizinců bojí. Má vůči nim předsudky, schází jí tolerantnost. Na otázku, co chybí obyvatelům ČR, aby začali cizince obecně vnímat pozitivněji, odpověděl premiér Vladimír Špidla pro MF DNES takto: „Chce to především čas, prostor pro diskusi a vytváření rozumných projektů.“ Dle Špidly se dá předpokládat, že se česká společnost brzy stane otevřenou pro kultury jiných národů. Podle Šimona Pánka Češi pomáhají a jsou ochotni dávat jen ve zlomových okamžicích, za které lze považovat letní povodně z roku 2002 a dodává: „Není zde zaběhnuta společenská konvence, běžná na Západě, že část aktivní dospělé populace pravidelně přispívá různým fondům a nadacím.“

 

Použité zdroje:

 

František Švíbek – vedoucí azylového zařízení Červený Újezd

Šimon Pánek – zakladatel organizace Člověk v tísni

David Bartoň – bývalý ředitel české pobočky Amnesty International

MF DNES, 6. 2. 2004 – rozhovor s Vladimírem Špidlou